Úroveň pohostinství v naší zemi není jedntovárně výborná, nýbrž bohužel pestrá na hodnotící škále od jedničky s hvězdičkou až po to nejhorší, co si může naše představivost dovolit, nikoliv však žaludek.
V sobotu 31.10. jsme s několika kamarády navštívili výletní hostinec Obří Sud v obci Lázně Libverda v Jizerských horách (poblíž je obec Peklo, ale pravé peklo je zřejmě v kuchyni Obřího Sudu). Jedenáctimetrový sud vypadá zvenku opravdu impozantně, ale interiér vás doslova omráčí. První výletníci sem chodili již v předválečných letech a zřejmě si tu opravdu odpočinuli u dobrého jídla a pití v hezkém prostředí.
Léta komunismu se ale bohužel podepsala všude a socialistický zásah odhalíte na první pohled i zde. Například nesmyslné, nízké konferenční stolky místo stolů jídelních? Tři čtvrtiny prostoru oddělen červeno-bílým řetízkem od té zbylé (používané) čtvrtiny, může napovědět něco o pracovitosti obsluhy (malá vsuvka: například v hospodě U Templáře v Praze v Masné ulici pracoval jeden neuctivý číšník zvaný velmi trefně "Šnek", který než aby obsluhoval všech cca osm stolů, dal na tři z nich RESERVÉ - až do zavíračky byly prázdné).
Sedli jsme si ke stolu, kde na "halabala" ubruse (...a historii fleků jsem raději nezkoumal) bylo pohozeno několikero asi čistých příborů, hrnek od kávy, sklenička... Dobrá, je možné, že obsluha ještě nestačila uklidit po předchozích hostech. Jak jsme ale zjistili posléze, obsluha toho nestíhala víc.
Obsluha... kapitola sama pro sebe - kapitola ze špatného románu. Častý návštěvník horských restaurací to již odhalil dávno. Nejsem si jist, zda je to vyšší nadmořskou výškou, řídkým vzduchem, menším tlakem, nebo genofondem obyvatelstva, ale všude na horách je obsluha poooooomáááááálááááá. Extremních časů sice ta v Obřím Sudu nedosahuje, ale i tak se drží na čelních místech pomyslného žebříčku ospalců.
Po pár minutách čekání ve skoro liduprázdné sudové části (chata má ještě část obyčejnou viz foto v odkazu, kde je také lokál a také byl skoro prázdný), přišla neobyčejně nepříjemná servírka a rozdala jídelní lístky. Načež nám však osvětlila skutečnost, že z jídelního lístku nemají momentálně nic, neb z něho kuchař vaří až po třetí hodině (bylo před hodinou druhou), a mají jen hotovky, které jsou na obligátním archu A4 na stolech erárně. Něco bylo špatně... alespoň to prozrazovali obličeje kamarádů, když jsme se na sebe koukali, zda-li někdo chápe, proč nám teda nosí jídelní lístky?
Nabídka hotových jídel (a jak se ukázalo, hotových zřejmě již 14 dní) byla celkem slušná - vepřový vrabec, knedlík; plněné knedlíky uzeným masem; svíčková (nebyla); a pár dalších vše za 99 - cena nijak vysoká, ale znám levnější jídla, či dokonce menu, i v lepších podnicích. Nakonec, za to co jsme dostali, bych v ceně posunul desetinou čárku doleva. O dvě místa.
Objednali jsme pití a dali si čas na rozmyšlenou. Slečna servírka, nám ho dala několikrát tolik. K našemu údivu nám na stole nechala výše zmiňované nádobí. Když přinesla pití, zjistilo se, že zapomněla jednu malou desítku... Jednou se to stát může. Objednali jsme si: 5x polévka česnečka, 3x vrabec, 1x plněné knedlíky, 1x šopák, 2x řízek s kroketami, který sice nebyl mezi hotovkami, ale hotový byl. K našemu údivu nám na stole opět nechala výše zmiňované nádobí.
Venku před Sudem se mezitím houfoval dav oranžově oděných němců, kteří začli pět sborově nějaké německé zpěvy. I přesto jsme se docela dobře bavili, převážně na účet podniku. Asi nikdy nepochopím, co může trvat tak dlouho na nandání pěti polévek. No konečně už se to nese! A ejhle! Slečna přinesla polévky pouze čtyři. Že by podruhé zapomněla?
Polévka nevyzbyla na mě, jal jsem se tedy sjednat nápravu a slečně se připomenul s pátou polévkou, že jsem si ji totiž také objednal. V odpověď mi přišla sprcha rozčilení: No toste si teda nevobjednal! Já tamám napsaný čtyři! Mužují ale dovobjednat! ... a odešla (ještě předtím ji stačila má přítelkyně říct, zda by už konečně neodnesla nádobí po předchozích návštěvnících, což bez slov udělala)... Neuvěřitelné! Začalo mi být jasné, že slečna servírka asi není servírkou z povolání, to by snad měla aspoň trochu vychování.
A tady nastává asi nejtragičtější část celého vyprávění. Část ve které jsme nedošli jen morální újmě, ale i újmě fyzické. Přišel na řadu hlavní chod!
Polévka mi přinesena nebyla, zato druhé jídlo přinesla servírka všem, i těm, kteří ještě přečesnekovanou polévku nedojedli. Nu což, svou polévku si dám asi až potom. Od této chvíle, po celou dobu až do zaplacení, rádobyservírka neodnesla jediné dojedené (tedy spíš nedojedené) jídlo!!!
Koho si představíte pod slovem kuchař? Třeba takového Sváťu Kuřátka... A jak si já představuji kuchaře v Obřím Sudu? Asi nějak takhle:
V Obřím Sudu není servírka servírkou, kuchař kuchařem a jídlo jídlem.
Řízek s kroketami byl ještě docela dobrý. Až na to, že byl podivně tučný a krokety měly chuť osmažené instantní kaše.
Plněné knedlíky uzeným masem. Ty plavaly! V oleji! Ve dvou deci oleje!!! Kamarádka ho musela odlít do "prázdného" talíře po jednom z nás, aby se jí při každém soustě nezvedal žaludek. Všude ve špatných hospodách, mají zřejmě kuchaři pocit, že zákazníka poctí tím, že mu do jídla odlejou naběračku oleje (nedivil bych se, že z fritézy). Uzené maso byla spíš mletá směs, co připomínala paštiku. Pošušňáníčko!
Vrabec s knedlíkem a zelím. No. Masa bylo takové množství, že se to snad nedá ani nazývat porcí. Kamarád dal dokonce všechno maso na jednu vidličku - cca 2cm3 hmoty? A bylo tak přesolené, že to až na jazyku pálilo. A to také znamená, že bylo nejspíš zkažené! Tohle přesolené nevimco, jak to kamarád nazval při placení, bylo nejspíš původcem těžkosti, kterou jsme pociťovali i druhý den.
Po takovém gastronomickém "zážitku", jsme zatoužili být co nejdále tomuhle Obřímu Průseru, ale servírka zřejmě v kuchyni kouřila kuchaře, protože jsme na ní opět čeklali nepřiměřeně dlouhou dobu. Servírka se vůbec o lidi nějak nestarala, jestli ještě něco nepotřebují, talíře jí podávané k odnesení ignorovala. Že dostanu svou, nadvakrát objednanou česnečku - na kterou ona dvakrát nezapoměla, to já si jí neobjednal - jsem už považoval za nemožné.
Po marném čekání se šel zeptat kamarád k baru do druhého lokálu servírky, zda-li "můžeme" zaplatit. Dostalo se mu stejně nezdvořilé odpovědi jako mě v případě česnečky.
Když se servírka konečně uráčila přijít, přendala jeden talíř na vedlejší stůl, aby si mohla opřít loket a začalo se platit. Moc mě zajímalo, kolik že to měla napsaných polévek na lístku. HA! PĚT! Ona se se mnou předtím chtěla hádat, div ze mě neudělala lháře a přitom tohle... To už jsme si ze všeho, z ní, z jídla dělali vesměs legraci, muselo jí dojít, že udělala chybu ona, pátou polévku mezi řečí škrtla, ani se mi neomluvila. Řízek stál k našemu překvapní 145 korun, což je opravdu v poměru kvalita/cena opravdu přehnané! Nakonec si ještě kamarád všiml, že němci si přinesli vlastní sud piva a komentoval to slovy, že už to tady asi znaj.
Symbolické dýško 1 koruna - za to že jsme se trochu zasmáli. Nepoděkovala, nerozloučila se - zkrátka s nekvalitním jídlem se snoubí nekvalitní obsluha a vše je dokonale zastřešeno nekvalitním prostředím. V tomto případě nejde o budovu samotnou, ani o Jizerské hory, ale o atmosféru, která je prošpikovaná arogancí, špinavými ubrusy, ohrnutým nosem a neuctivostí, neudržovaným interiérem...
Pokud bych mohl tuto restauraci někomu doporučit tak leda sebemrskačům, lidem, kteří milují, když můžou někoho seřvat za poskytování špatných služeb, milovníkům sudů, kteří zkousnou všechno, ale nic tam proboha NEJEZTE!
Lucka | 4. listopadu 2009 v 13:21 | 
Zde hledá 
no jo...presne tak to bylo....ma pravdu, predsedo!